Narodil jsem se v České Lípě ještě v době rakousko–uherské monarchie v roce 1913. Češi tvořili jen malou část tamějšího obyvatelstva. Teprve po vzniku republiky sem nastal příliv českých lidí. Česká škola až do roku 1919 nebyla, a tak tehdy děti byly nuceny navštěvovat školu německou.

Sám jsem měl to štěstí, že od 1. třídy obecné školy jsem již chodil do české školy. Němčinu však v tehdejší době ovládal snad každý Čech. Naše tolerantnost však umožňovala a podporovala rozpínavost Němců, a ti neměli ani snahu učit se naší řeči. Bylo to patrné i v kamarádských vztazích, kdy se např. ve skupině čtyř Čechů a dvou Němců mluvilo jen německy. Od vzniku republiky byla úřední řeč sice česká, ale úřadovalo se ve dvou jazycích. Úřední doklady byly dvojjazyčné a já sám vlastním dokonce některé doklady (dom. list apod.) německo–české. Takovým způsobem „trpěl“ německý národ pod vládou Československé republiky.

Přesto probíhal život až do třicátých let bez konfliktů. Majetní byli jenom Němci, vlastnili veškeré obchody, výrobny a továrny. Češi pak většinou byli dělníci a později zaměstnanci ve státních službách – ČSD, pošt a úřadů. Jelikož tato kategorie byla většinou pod definitivou, uzavíralo se oboustranně mnoho smíšených manželství, a tím byl postoj těchto Němců loajální.

V třicátých letech, kdy nastala světová hospodářská krize, začaly prvé střety. Němečtí podnikatelé zaměstnávali v prvé řadě Němce, čeští, kterých bylo poskrovnu, zase své lidi. Začal tím nejen existenční boj, ale i národnostní třenice, zvláště po politických událostech v sousedním Německu. Majetná německá vrstva okamžitě uvítala své vůdce, a to Henleina a Franka, začaly provokace. Německá rozpínavost rostla a vrcholila v požadavcích směřujících k samosprávě, jejíž uskutečnění Němci spatřovali v připojení k říši.

Přátelské vztahy mezi Němci a Čechy začaly mizet a u většiny Němců se projevilo národnostní uvědomění a sounáležitost s německým národem. Třenice se stupňovaly v pranice, nenávist a nadávky. To byl konec ideálního soužití obou národností. Provokační manifestace se střídaly, docházelo k vzájemnému napadání slovnímu, někdy i k fyzickému.

Nemohu nezapomenout na komickou událost při jedné manifestaci, kterou pořádali Češi. Průvod procházel městem byl s chodníků sledován obyvatelstvem a provázen kladným i záporným ohlasem, a tu se vynořila německá soukmenovkyně malého vzrůstu, zato mohutného řevu, měla s sebou stoličku, na níž vystupovala, aby ji bylo vidět, a křičela po celou dobu, než průvod přešel. Pak vzala stoličku a poklusem průvod předbíhala a provolávala: Nieder mit der Gummiknittelregierung! Státní policie přihlížela pobaveně, ale byl to úkaz, jak se nechali Němci zfanatizovat.

A v té době jsem byl povolán k vojenské službě, ze které jsem se již domů do České Lípy nevrátil. Rodiče a sourozenci mě o dalších událostech informovali při náhodné návštěvě o dovolených.Potyčky se stupňovaly a vztahy se sousedy, které kdysi byly přátelské, zanikly, neboť jejich krédo nyní bylo: nejdříve jsem Němcem, pak partajník a pak teprve ostatní. Byla vyhlášena branná pohotovost státu. Byl jsem odvelen na hranice a služební povinnosti pak již nedovolovaly další návštěvy rodičů. Jak probíhala evakuace naší rodiny, jsem se dověděl teprve až mnohem později. Znalost němčiny mě připoutala služebně do posledního sledu a ústupu z hranic. Otec, který pevně věřil, že se budeme bránit, otálel se stěhováním přes výhrůžky a napadání ordnery. Tak v poslední chvíli vojáci ustupující z hranic naložili naši rodinu i s nejnutnějším šatstvem a peřinami, a to bylo také vše, co jim zůstalo. Tím jsem i já přišel o své civilní svršky a po demobilizaci jsem pak byl nucen chodit nějaký čas do zaměstnání ve stejnokroji. Zaměstnání jsem našel v Libochovicích n. Ohří, kde jsem zakotvil již natrvalo. Jindřich Smolík, tehdy Česká Lípa